Marian Jelínek: „To nejlepší vzniká bez motivace“

Jak být sám sobě nejlepším koučem a rozvinout svůj potenciál naplno? Jak zažehnout vášeň v srdci a žít naplněný život? Proč motivace nefunguje? Poslechněte si, jaký názor na tyto otázky má hokejový trenér a mentální kouč Marian Jelínek, který ve své praxi aplikuje poznatky z psychologie i filosofie.

Více než deset let spolupracoval s Jaromírem Jágrem, mezi jeho největší úspěchy patří titul z MS 2005 ve Vídni nebo 2 tituly mistra extraligy s hokejovým klubem Sparta Praha. Své zkušenosti z vrcholového sportu předává ve svých knihách i na přednáškách.

Přepis rozhovoru:

Pokud se zajímáte o rozvoj vlastního potenciálu, toto video vás bude určitě bavit, protože si budu povídat s hokejovým trenérem a mentálním koučem, který léta spolupracoval s Jaromírem Jágrem a v současné době své zkušenosti z vrcholového sportu předává také ve světě byznysu. Dobrý den, jsem ráda, že jste si na nás udělal čas krátce před zápasem, který máte už za pár hodin spolu s Plzní. Nebýváte nervózní?

Určitě jsem před každým zápasem nervózní, ale naopak to mi pomáhá se od toho trošičku odreagovat, takže já děkuji, že jste přijeli zrovna v den zápasu.

Mě na vás hodně zaujalo, že nejste klasický trenér, ale jak jsem již zmínila, právě i mentální kouč. Co přesně je vaším úkolem?

Myslím si, že tyto pojmy se hrozně prolínají, obzvlášť ve vrcholovém sportu, protože trenér je někdo, kdo pracuje především s fyzickým tělem a mentální kouč je někdo, kdo pracuje víc s psychikou, chcete-li s mentálem. Na druhé straně i klasický trenér musí pracovat s mentálem, takže ono se to prolíná, vlastně taková nadstavba toho všeho je slovo kouč. Proto u nás ve vrcholovém sportu máte kouče a asistenty, což bývají trenéři. My to tady máme trošičku jinak postavené, ale de facto ten kouč je zodpovědný za přípravu mentální, taktickou a ten trenér je zase zodpovědný více méně za přípravu fyzického těla pro zápas.

Kdy u vás bylo jasné, že půjdete právě tou cestou, že se otevřete víc té psychické části hráčů?

Bylo někdy na začátku 90. let, kdy jsem vlastně vstoupil do vrcholového sportu a hledal jsem náskok před soupeřem v oblasti trénování. Pořád jsem si říkal, že když člověk vymyslí nějaké lepší cvičení a nějaké posilovací doplňky a pitný režim nebo doplňky stravy, tak právě tím získává náskok před soupeřem, s čímž souhlasím, ale tu rezervu už tam nevidím tak velikou. Ale problém, který byl a který vnímám, je především v tzv. stavu mysli, tzn. mysl jako taková, racionální, mne zajímala v okamžiku výkonu, na co hráč myslí, co se mu honí hlavou, jestli jsou to negativní myšlenky, pozitivní myšlenky, jestli si stanoví hypotézy toho typu, že tak či onak to dopadne, nebo tenhle soupeř mi nesvědčí, s tímhle jsem minule prohrál. To znamená tyto myšlenky vlastně nějakým způsobem dávají energii tomu člověku a nebo mu ji berou a vzniká tzv. psychická entropie, tzn. že je člověk roztěkaný a myslí na různé věci a nekoncentruje se, není vtažen do utkání, není tzv. rozplynut do hry, protože tyhle myšlenky ho ruší. Proto je de facto cílem mentálního koučinku stav bez myšlenek, respektive takový, já tomu s odpuštěním říkám sportovní orgasmus, kdy hráč je tak vtažen do hry, že je de facto racio absolutně utlumené, nepřemýšlí o tom, jak to dopadne, nebo jak by to bývalo dopadlo, nepřemýšlí o tom, že minulé střídání udělal chybu atd. Je totálně vtažen, rozpuštěn do hry.

Je to automatické u každého hráče, který vběhne na led? Automaticky se dostává do stavu flow, který takto nazýváte?

Ne, právě že ne, to je ten problém. Kdyby to tak bylo, tak by to bylo úžasné, protože ve stavu flow, jak jste ho správně nazvala, je člověk vlastně na vrcholu svého potenciálu, tzn. ve stavu flow ho právě tyhle myšlenky neruší a on dokáže využít svůj potenciál. Tím nechci říci, že hráč krajského přeboru, který se dostane do stavu flow, může jít reprezentovat, to ne. Chci mluvit o tom, že když hráč je ve flow, podává svůj maximální výkon, adekvátní vůči svému potenciálu. Kdežto hráč, který ve stavu flow není, tak mu naskakují určité, já tomu říkám, brzdící mechanizmy a jeden z těch brzdícím mechanizmů jsou určité typy myšlenek, obav, strachu atd. Takže do stavu flow se nedostává každý a cílem mentálního koučinku je připravit, koučovat, naučit hráče, aby se do tohoto stavu dostával.

Dokážete už automaticky rozpoznat, když je daný hráč na ledě ve stavu flow?

Já si myslím, že to už každý trenér pozná, respektive pokud se tomu věnuje, protože ten stav je typický určitými vnějšími projevy, ať už určitou mimikou člověka nebo určitým způsobem jednání, chování, určitým způsobem se posouvá například práh únavy, posouvá se práh bolesti, tzn. tento stav je opravdu něčím atypický. Takový hráč nediskutuje s rozhodčími, nereaguje emotivně na výroky rozhodčích, nereaguje emotivně na hru jako takovou, je prostě rozpuštěný do té situace a to jsou samozřejmě pro mne ty nejcennější okamžiky, protože v těchto okamžicích je hráč schopen podávat co nejlepší výkon a není, jak se říká, rozlaďován emotivními věcmi, které často vidíme ve vrcholovém sportu a ty právě hráče ubíjí. Jde o to, aby myšlenky nekoučovaly nás, ale my jsme dokázali koučovat ty myšlenky, respektive abychom dokázali naši mysl využít jako největšího přítele a ne jako nepřítele.

Dostáváte se i vy sám do stavu flow během hry?

Určitě. Já myslím, že se dostávám do stavu flow i v jiných situacích, protože tento stav je jednoduše řečeno přítomnost, tzn. ve stavu flow určitě byl každý z nás x krát ve svém životě, možná se tam dostává pravidelně během dne, dostáváme se tam v biografu, kde nás vtáhne film tak, že opravdu nepřemýšlíme o tom, že jsme měli koupit jogurt, nebo že jsme něco zapomněli doma, nebo nemám napsané úkoly apod. Naopak kouknete na hodinky a: „Ježíši, ono to uteklo“, tzn. mění se i časoprostorové vnímání hráče, což je další doprovodný atribut tohoto stavu a myslím, že ho známe např. při čtení knihy, když nás zase upoutá kniha. Často to bývají umělecká díla: koncert, hudba, vážná hudba nebo naopak pohled na pěknou sochu či obraz. Možná i z tohoto důvodu je umění uměním, že právě vtahuje člověka do totální přítomnosti, že člověk v tom okamžiku zapomene na všechno, respektive nehoní se mu ty myšlenky hlavou. Myslím si, že je to jeden z doprovodných fenoménů, proč vrcholový sport nebo proč sport je tak divácky atraktivní, protože diváci v okamžiku sportu nebo utkání jsou tak vtaženi do toho procesu, že nepřemýšlí o věcech každodenní starosti, protože mozek samozřejmě je něco geniálního, na druhé straně má své limity a jednou z těch determinant je to, že nemůžete myslet na dvě věci najednou. Tzn. že když má člověk obavy, starosti a nějaké až existenční a najednou ho upoutá něco zajímavého, tak aspoň tu chvíli, ten čas na to nemyslí. Proto plno lidí co má starosti, chce být zavaleno prací, protože myslí na něco jiného, nechtějí být sami atd. Podle mne je jedním z důvodů, proč je vrcholový sport diváky tolik sledovaný, právě to, že dokáže masy lidí vtáhnout do toho procesu, do toho okamžiku přítomnosti a to je stav, který je nám nějakým způsobem hrozně blízký, hrozně po něm toužíme, hrozně ho chceme, ale díky mysli se bohužel do něj dostáváme méně. Je paradox, že vlastně mysl nám v tom okamžiku brání se do něj dostat, a proto mentální koučink, respektive koučování těch myšlenek.

Vy jste právě zmínil, že někdy utíkáme od těch běžných záležitostí, abychom neustále něco řešili, abychom se nemuseli ponořit sami do sebe. Právě něco podobného se snaží navodit meditace, kdy člověk je přítomen bez myšlenek, naopak může vnímat sám, kdo vlastně je. Používáte i meditaci spolu s hráči?

Víte, to je právě věc, že si myslím, že stav flow a vrcholový sport a de facto to rozplynutí řekněme, bavme se o těch nejlepších, což byli hráči třeba naganské éry, kteří se dokázali právě do toho stavu dostávat a dostávají dál, ať je to Jaromír Jágr, ať to byl Dominik Hašek, Martin Straka, Martin Ručinský, mimochodem není náhodou, že tito hráči jsou tak dlouhověcí, tzn. že se dokáží právě do flow dostávat a tím pádem posouvají hranici toho, kdy odejdou z vrcholového sportu a jsou stále nejlepší. To je na tom to paradoxní, takže možná že i zde je jeden z doprovodných atributů, že je je recept na dlouhověkost vrcholových sportovců.

Co se týče flow, je to samozřejmě velice složitá věc z toho hlediska, jakým způsobem se do tohoto stavu dostávat. Cest, jak se tam dostávat, je podle mne tolik, kolik je lidských srdcí. A když se zamyslíme nad historií lidstva, tak vždy určité filozofické směry toužily po nějakém stavu. Když se zamyslíme… buddhismus touží po nějakém stavu nirvány, křesťanství touží po osvícení, pak máte ty stavy samádhi, bódhi… to všechno jsou stavy zen-buddhismu nebo dzogčhen a dalších filozofií, které mají nějaký „cílový produkt“, což je stav a já mám takovou hypotézu, že vlastně ten stav samádhi, bódhi, nirvány a flow je de facto podobný, téměř stejný, jenom ty filozofie k němu mají cestu pokaždé jinou, takže si odvážím říci, že vlastně meditace, o které mluvíte a která k nám přišla z Asie, jako ten termín, je de facto úplně stejný stav, jako mají vrcholoví sportovci v okamžiku utkání. Je to vlastně stav podobný tomu, kdy nám mozkové frekvence klesají do hladiny alfa, což bylo zjištěno už na encefalografech mnichů při meditaci apod., takže už jsou i vědecké důkazy tohoto stavu. Další vědecké důkazy jsou už biochemické, protože je prokázáno, že v tomto stavu se do krve vyplavuje dimethyltryptamin, kdy se mluví o tzv. duchovní molekule, což je hormon, který je tzv. určitý pocit štěstí, blaženosti a ten hormon je zajímavý, že se zase více vyplavuje v okamžiku stavu flow, takže už bylo i u sportovců prokázáno, že jim v tom okamžiku klesá mozková aktivita na hladinu alfa, někdy i níž a vyplavuje se jim do krve více methytryptaminu. Věda tedy začíná dokazovat, že buddhistický mnich v meditaci je v úplně stejném stavu jako vrcholový sportovec při svém maximálním výkonu, což je fantastické.

Když vezmeme samotnou meditaci, pro někoho může být naopak hodně těžké být ve stavu přítomnosti, bez myšlenek, někdo to trénuje opravdu dlouho – buddhisti nebo vůbec mniši. Možná právě být ve stavu flow prostřednictvím činnosti, která nás baví, je v tom případě mnohem snazší?

Jednoznačně, to máte pravdu. Byl jsem v Asii, dokonce i v klášteře, takže jsem měl možnost si tyto věci vyzkoušet a musím říci, že je hrozně těžké, protože když opravdu tou klasickou meditací procházíte, tak je neskutečně těžké uklidnit myšlenky tak, aby vlastně zmizely a vy jste se koncentrovala, ať už na nějaký bod atd. Ale vy jste řekla jednu velmi zajímavou věc. Žijeme v tomhle duálním světě – v době byznysu a v době, kdy ta naše ega chtějí pořád být jaksi zvýrazněna a přitom chceme být úspěšní a na druhé straně chceme nebo cítíme, že nás trošičku lákají ty asijské filosofie. Tzn. je tu nějaký rozkol, tak si myslím, že tou jednou cestou a zatím jinou ani neznám, je právě emoční vazba, tzn. když vás opravdu něco ohromně zajímá až v konečném efektu, je to až vášeň v nějakou věc, potom se přes vášeň do stavu flow dostáváte daleko snáze, respektive automaticky, nevědomky, necíleně, nekoncentrovaně, prostě vás to totálně baví, tak vás to vtáhne. Když se zamyslíte do důsledku, už ve starých spisech je psáno, že nejsilnější energií je láska a de facto vášeň neboli láska v něco, v nějaký proces nebo v nějakou činnost je vlastně ono, to je energie, která vás vlastně přivede ke dveřím, které otvírají úžasný stav okamžiku přítomnosti. A jestli je to to, že máte vášeň, nebo se jdete projít lesem a najednou vás přepadne situace, kdy si užíváte krásy okamžiku a nebo je to kniha, hokejové utkání, procházka s přítelkyní, nebo jen tak si jít zahrát tenis… je to de facto činnost bez hranic, ale vstupem je emoční vazba, já si dokonce dovolím říci to zprofanované slovo láska.

Mám pocit, že v poslední době hodně lidí hledá správnou cestu ve svém životě, snaží se najít svůj směr, najít, kam je táhne srdce a přitom vlastně spousta lidí dělá práci, která je skutečně nebaví. Jak je možné, že se někdo narodí už s tím pocitem, že ví, co je jeho předurčení, třeba Jaromír Jágr už od malička věděl, že bude hrát hokej a někdo své předurčení hledá celý život a někdy ho třeba ani nenajde?

Víte, já si myslím, že na tohle tady my dva odpověď nenajdeme, ale máte pravdu, že ty životopisy nám říkají, že Mozart v 5 letech skládal, Vincent van Gogh neodložil štětec, přestože neprodal ani jeden obraz, tak neustále maloval, ale já si myslím, že už od raného dětství to bylo, vy tomu říkáte předurčení, je to možné, že je určité předurčení. Já bych řekl, že kdybychom se dali do těchto až možná spirituálních otázek, je to určitým způsobem nějaké souznění naší duše a našeho ega, tzn. jsem zastáncem toho, že přicházíme na tento svět, respektive naše duše přechází přes určitý filtr a tím filtrem je naše fyzické tělo a obojí dvojí mají nějakou předurčenost. Naše fyzické tělo má determinanty toho, jak jsme velicí, jaké mám množství svalových buněk rychlých a pomalých atd., to je určitá determinanta, že budu mít 160 cm, ale moje duše může být basketbalisty, ale bohužel v tomhle duálním světě budu mít velký problém se v basketbalu prosadit. A pokud souzní tyto dvě věci, tzn. jak jste řekla určité předurčení, můžeme to tak nazvat, já bych tomu řekl třeba talent duše, tak pokud souzní talent duše s talentem fyzična, tzn. duše v obrazném slova smyslu vleze do těla, které je také předurčeno pro vrcholový sport, potom si myslím, že to jsou ti geniální hráči a geniální role, kde se to vlastně setkalo, spojilo, propojilo, já tomu říkám, že dochází k takové kongruenci propojení těchto dvou subjektů, ale je to jen můj názor. Takže ano, myslím si, že existuje určitá předurčenost, na druhé straně jak říká klasik, který věří v osud, ale také v jeho nekonečnou možnost volby, takže potom vlastně de facto osud ano, ale ta determinanta je tak široká, že si vlastně de facto vždy můžete volit. Otázkou je, kdyby Jarda Jágr, já nevím v 5 letech začal hrát na housle, jestli by byl také tak dokonalý virtuos na housle, to teď už těžko někdo z nás může nějakým způsobem objektivně ohodnotit.

Potenciál, o kterém jste mluvil, je opravdu určitě neomezený, ale na druhé straně je spousta bloků, které si dáváme my sami prostřednictvím různých přesvědčení, které máme třeba sami o sobě. Mně se shodou okolností líbí kniha Psychokybernetika od Maxwella Maltze, ve které vlastně říká, že vize toho, jak si my sami sebe považujeme, nás vede k tomu, jak se chováme. To znamená, když se považujeme za úspěšné, tak je úplně jiný krok, který uděláme, než člověk, který se považuje za neúspěšného.

Tak Maxwell Maltz vychází ze svých zkušeností plastického chirurga, kde si všiml toho, že jestliže změní fyzično dané ženy, především to bylo u žen, tak se změní charakter ženy. Žena je najednou daleko sebevědomější atd. Víte, vy jste tady řekla jednu věc, mysl, a když o tomhle budeme bavit trošičku důkladněji, tak já si totiž myslím, že člověk má dva druhy myšlení. Jedno myšlení je takové, co fandí tomu egu, to jsou ty typy myšlenek toho rázu „co o mně řeknou ostatní“, „jak vypadám“ atd., což je v tomhle duálním, proto tento svět je duální, jeden ten pól té duality a pak máme i myšlenky jiné a je otázka, jestli je nazveme myšlenkami duše, srdce nebo myšlenkami intuice, respektive vycházím z učení Rudolfa Steinera, antroposofa, který mluvil o tom, že člověk má dokonce dva druhy mozku. Jeden je ten racionální, co máme tady (hlava) a ten druhý je někde v oblasti (hruď), podobně o tom mluví východoasijské směry. Taky říkal takovou dětskou poučku, když říkáte já, tak se klepete do hrudníku, neklepete si na hlavu, tzn. tady (hrudník) je ještě něco silnějšího, to druhé myšlení. A otázkou je, jaké to myšlení v tom daném okamžiku je to vůdčí, jestli je to vůdčí toho ega myšlení, tak nás to trošku vtahuje do té duality a vtahují nás ty myšlenky do toho procesu oddělenosti a když najednou převáží u vás třeba chvílemi nebo v nějakých situacích ty myšlenky vnitřnější, tak nás to zase vtahuje do něčeho jiného. Do nějaké hry na spravedlnost, hry na něco, nějakou touhu, možná i nějaké myšlenky toho, že nás něco přesahuje atd. Zajímavé na tom je, že tyhle myšlenky, já bych tomu říkal, toho vnitřního světa nebo chcete-li toho druhého myšlení, srdečního myšlení, nás napadají většinou, když je třeba špatné počasí, nebo když jsme sami nebo v podvečer, večer. A proč? No protože to racionální myšlení (egoistické) je utlumené a najednou jakoby vystupuje z nás to vnitřní myšlení, někdo tomu říká svědomí, někdo tomu říká takové to „a teď nastává ten náš rozhovor“, proto já často používám „dej si rande sám se sebou“ nebo „pokecej si sám se sebou“ a myslím si, že tohle popovídání těchto dvou myslí, které v nás jsou, těch dvou entit je hrozně důležité a já třeba v tom mentálním koučinku třeba k tomuhle vedu klienty, protože pokud je člověk příliš ovládán jednou z těchto myslí, tak si myslím, že není takový vyvážený, je prostě vlečený vždy jedním z těch směrů a já si myslím, že je úžasný ten střed, ta pomyslná nula mezi těmito dvěma druhy myšlení, abychom vybalancovali a vibrovali mezi těmito dvěma protichůdnými myšlenkami nebo druhy myšlení a to je vlastně ta stabilita, ta pythagorejská nula, která nemá negaci, to je to stabilní číslo. Takže z tohoto já jsem si odvodil ten mentální koučink a vlastně jak vy jste řekla, v tomhle tom světě já vždy říkám mladým lidem nebo byznysmenům, chtějte milióny, chtějte mít hodně peněz, chtějte být hrozně úspěšní, ale pod jednou podmínkou, že milujete činnost, která vás k tomu má dovést. To znamená tím, že chci ty miliony a že chci ty úspěchy a že chci být tady na tom světě úspěšný a ten úspěch máme každý zase v něčem jiném přetavený, ale je to taková nějaká egoistická věc, jako že tu chceme něco zanechat, nebo že chci vydělat peníze, tak to je to nakrmení toho ega, no ale tady je ta emoční vazba k té čchi a to je to nakrmení té duše, toho poslání. Pokud je to takto rozdvojené a oba směry jsou přibližně stejně velké, tak si myslím nebo mám zkušenost, že je ten člověk vyrovnanější. Problém, který nastává, že my máme ohromnou touhu a chtíč být úspěšní, ohromnou touhu a chtíč mít ty atributy té role peníze, kariéra, atd., ale zapomínáme trochu na tu emoční vazbu k té činnosti, která nás má k tomu dovést a díky tomu vlastně potom trpíme, ať už energeticky, protože všichni dobře víme, jak hrozně sil nás stojí něco, co děláme jenom kvůli cíli, ale ta činnost nás nebaví, to je hrozně vyčerpávající.

Withmore krásně říká, že je to neustálý hon za nějakou mrkví, kterou si stanovíme a tím vychováváme sami ze sebe a svého okolí oslíky, takže další věc, která je tam důležitá, a vnímám ji velice v současné době, etická, protože jestliže to chtění po těch cílech, tzn. to racionální myšlení je příliš dominantní, tak já chci vítězit, já chci ty peníze, chci ty atributy té role tak moc, že jsem schopný tu cestu pokřivit, tzn. jsem schopný brát doping, jsem schopný ve jménu vítězství udělat cokoli, podplácet rozhodčí atd. To znamená: „Máš rád hokej a nebo chceš být hokejistou?“ A to máte ve všem: „Chceš být politikem a nebo tě baví politika?“, „Chceš být lékařem, nebo tě baví pomáhat lidem?“ To jsou velmi odlišné věci a člověk si ani neuvědomuje, že tato dualita našeho nastavení nás provází celým světem a ovlivňuje vlastně postoj člověka v těch krizových situacích, protože když to převezmu třeba do svého prostředí, tak samozřejmě že já chci extrémně vyhrávat, ale jelikož mě extrémně baví to koučování, tzn. ten pocit nejistoty před tím zápasem, nevíte, jak to dopadne, ten krásný pocit když minutu před koncem dáte gól a to zase úžasné a neskutečně ošklivé zklamání když dostanete ten gól, tzn. to jsou věci, kvůli kterým to vlastně děláte. Teď si představte, že budu ten, který to bude mít hozené „hlavně vyhrávat, hlavně mít ty cíle“ a přijde za mnou manager před zápasem a řekne: „Hele Mari, dnes se nerozčiluj, já jsem to koupil“. Když budu ten cílový a teď mi odpusťte ten výraz, já říkám „cílový feťák“, tak řeknu: „Uff, zaplať Pán Bůh“, ale když miluji ten koučink, tak on mi to vzal, ty pocity nejistoty a ty pocity, které jsou krásné z toho vstřelení gólu, jak můžu mít radost, že vstřelíme gól, když vím, že vyhrajeme. Jak můžu mít radost z vydělaných peněz, když vím, že jsem je ukradl? Jak můžu mít radost z vydělaných peněz, když vím, že jsem je získal tak, že jsem x lidem nebo starým lidem ublížil atd. Tzn. tohle nastavení, tahle problematika je pro mě velice závažná, obzvlášť v současné době.

Jinými slovy je pro vás důležitá ta samotná cesta. Užít si ty jednotlivé kroky, které vás vedou k tomu gólu nebo k tomu vítězství?

No ono je to právě, když se vrátíme k té přítomnosti, tak je to vlastně ta neustálá přítomnost, tzn. užít si tu cestu, tzn. užíváte si přítomnost, ale vy najednou vyhrajete, takže vy si užijete i ten cíl, protože jste zase v přítomnosti, takže de facto jenom nepřeskakujete. Jestliže já jsem na cestě a příliš si vizualizuji a příliš se koncentruji na ten cíl, tak nejsem v přítomnosti. Tzn. ono to spolu hrozně souvisí. Tzn. jestliže lidé se dokáží dostávat do flow, tak já si osobně myslím, že etika u nich nemá takové sklony k těm ošklivým věcem. Pokud se já ale do toho flow nedostávám, tzn. trpím tou psychickou entropií, respektive ty moje myšlenky jsou rozlétané na budoucnost, na minulost a já nejsem v té totální přítomnosti, tak potom samozřejmě nastává ohromná hra racia, ohromná hra účelovosti, ohromná hra až určitých ošklivých věcí jak bych to mohl obejít, protože já chci ten cíl, ale ta cesta mě nevtáhne jako ten biograf, nevtáhne mě jako ta knížka. Pokud by mě ta cesta vtáhla jako ta knížka, tak já nemůžu uvažovat nad tím, jaký bude ten cíl a jak bych ho mohl obejít, ne, protože jsem vtažený do té cesty. Takže já jsem jenom de facto, dá se říci z jiného úhlu pohledu, koukl na ten okamžik přítomnosti pro mnoho lidí v atypickém prostředí vrcholového sportu a chci na tom ukázat, protože vrcholový sport je pro mě určitou laboratoří jakoby určitý život nanečisto, chci na tom ukázat, že ta přítomnost nebo ty filozofické směry, které k nám jdou z Asie, nejsou jenom jaksi uchopitelné pro ty Asiaty, ale jsou uchopitelné v jakémkoli prostředí, tzn. k tomu, abych se dostal do flow a meditoval, nejsem vůbec přesvědčený, že musím být v Tibetu, v klášteře, ne, já si myslím, že můžu být na Staromáku nebo na Václaváku.

Určitě být v přítomném okamžiku je velká výzva, užívat si opravdu každou chvíli. Vy jste tady zmínil samotnou vizualizaci, používáte ji právě spolu s hráči?

Určitě, vizualizace a imaginace se používá hodně, ideomotorický trénink se používá hodně. Ta vizualizace má několik stupňů, především se používá u sportů jako je např. gymnastika, střelba nebo i teď naposled jsem to používal s cyklokrosem nebo u hokeje, vlastně si vzpomínám, jsem to používal i s Jaromírem, při změně jeho pohybového stereotypu. Tzn. když potřebujete nabourat nějaký pohybový stereotyp a chcete se naučit nový pohybový stereotyp, tak samozřejmě abyste vybourala ten starý a aby naskočil nový, tak samozřejmě tam ta vizualizace funguje. To bylo v okamžiku, kdy Jarda asi v 29 letech začal střílet i golfovým úderem, tzn. změnil druh střelby, abych tady nedělal odborníka na hokej. A ta vizualizace v tomto případě probíhá v takových třech zásadních rovinách, tou první rovinou vizualizace je, že vlastně ten dotyčný, já tedy to dělám takhle – dám příklad, chce změnit nějaký druh tenisového úderu, že potřebuje pootočit raketu nebo něco, tak vždy chci od toho dotyčného, aby mi našel ten typ úderu, který už ve světě někdo hraje, kde on ho viděl, že ho hraje nejlíp, tak mu ukážete video toho dotyčného, zpomaleně, jak to tedy hraje ten dotyčný, tzn. ukážete mu ten ideální projev pohybový a potom tedy on zavře oči, já to budu hodně zkracovat, a na pomyslném plátně si představí toho dotyčného, jak ten úder hraje. Pak po určitých hodinách dochází k tomu, že vlastně na tom plátně už není ten dotyčný a vy teď řeknete, tak a teď vidíš sebe a vidíš, jak ten úder hraješ stejně. Ta třetí etapa vizualizace je jakoby v přeneseném slova smyslu, do toho dotyčného vstoupí a už nevidí na pomyslném plátně sebe, jak hraje forehand, ale už vidí ruku, jak drží raketu a už je ten, který ten forehand hraje. Takže ta vizualizace má různé fáze, ale není to jediný způsob. Já jsem vám jenom předvedl prakticky, jak třeba tohle se řeší u golfistů, u tenistů, u gymnastů a tohle jsme použili u toho Jaromíra.

Vizualizace se dá určitě používat i v běžných záležitostech v životě, nejen ve sportu nebo v takových situacích, ale možná i k přemodelování nějakých svých vlastností, nebo když člověk se chce naučit něco nového, třeba inspirovat se v nějaké osobnosti, kterou nějakým způsobem obdivuje.

Já se s ní nejčastěji setkávám u lidí, kteří si chtějí vizualizovat své cíle, taková ta trochu laciná vizualizace v tom, že představ si ten dům, že už ho máš a zákon přitažlivosti, představ si to auto, jak už ho máš, jak ho kupuješ, teď si pro něj jdeš a nastartuješ ho. Já neříkám, že to nemá nějaký efekt, ony se ty mozkové mapy nějak propojují. Problém, který tu vidím v tom, že říkám vždy, víš, nemůžeš zvedat pohár, když ještě neznáš ani tu cestu, tzn. ano, vizualizujme si ten cíl, ale pojďme se také vrátit a vizualizovat si také tu cestu, tu dřinu, to odříkání, ty porážky, ty věci, které s tím souvisí. Protože my, když si vizualizujeme jenom ten výsledek, tak vybudíme ohromné chtění po tom výsledku, ale pouhé chtění a ten člověk za dva roky zase jenom chce, za pět let zase jenom chce. Znám tolik lidí, co chtějí zhubnout a za dva roky je potkáte a oni jsou o 10 kg těžší a on vám pořád říká, že chce zhubnout. Tzn. mluvím o tzv. „energii záměru“ a ta energie záměru nevyjde jenom z toho, že si zvizualizuji ten cíl. Ta energie záměru musí vyjít z toho, pokud tedy používám vizualizaci, že si vizualizujete také tu cestu. „ Co budeš jíst? Co budeš pít? Jak to bude? Představ si, že budeš mít večer hlad? Jak to bude? Představ si, že půjdeš spát, že ti bude kručet v břichu, možná se ti bude točit hlava z hladu. Představ si, že tři, čtyři dny to takhle bude.“ Takže to je věc, kdy budíte energii záměru do té akce, kdežto když mu budu jenom ukazovat postavu nějakého kulturisty se slovy, že takto bude vypadat za rok, tak je to pro mě příliš málo. To vybudím ohromné chtění, ale ta energie toho záměru tam podle mě tolik nenaskočí.

Když se tam propojí to srdce, že tam člověk najednou cítí opravdu tu motivaci, že to je ta jeho cesta, že tohle by chtěl opravdu dosáhnout…

Já myslím, že ano, vy jste to řekla správně, já tomu říkám: „Musí to spadnout z racia do toho druhého myšlení“, jak se tady neustále bavíme. Vy jste řekla „do srdce“. Souhlas, protože pokud vám o něco opravdu jde a opravdu jde, neznamená, že vám jde jenom racionálně, to vám o to nejde. Pokud vám o to jde „srdečně“, tzn. jde to opravdu z toho druhého myšlení, tak potom ta energie záměru naskočí, respektive pokud já někoho ovlivním jenom mentálně, na úrovni rácia, ten člověk to pochopí, ale neznamená to, že to bude dělat. Pokud se mi podaří s ním mluvit tak, a pracovat tak a vést ho tak, aby nastala ta vnitřní vibrace té touhy a chtění, kterou všichni tady dobře známe, obzvlášť když opravdu naskakuje ta láska a emoce, na něco se nějak těšíme a je to jiné, než to rácio, tak tam už naskakuje ta energie záměru. To je velké umění charizmatických koučů, lídrů, ředitelů, že umí pracovat se svými týmy a i sami se sebou, že dokážou ovlivnit nejen rácio člověka, ale dokážou ovlivnit, řeknu vaší terminologií, i to srdce toho člověka.

Vy přesně děláte speciální motivační videa, to by mě zajímalo, jak se snažíte, jakou terminologií nebo jakými slovními obraty nebo jakým způsobem zasáhnout úplně všechny, protože to co jednoho motivuje, tak druhého může nechat úplně chladným.

Určitě, ta motivační videa jsou pro sportovní týmy, ať už fotbalisté, národní tým, házenkářky – nároďák nebo Slovenky – nároďák, ale to bych řekl, že to je taková třešnička na dortu. Na druhé straně já tomu říkám, takový ošklivý termín, plošné postřiky. Plošné postřiky a tam máte pravdu, že každý má trošičku tu cestu, do toho rácia ji máme podobnou, to potřebuji pochopit, ale znovu opakuji, to, že to pochopím, neznamená, že to budu dělat, ale abych to dělal, musí se to dostat do toho srdíčka a to je daleko, daleko těžší a hlavně ty cesty má každý opravdu jiné, ta vibrace té emoce je u každého nastavená jinak. Správně říkáte, někoho rozlítostní tahle fotografie nebo tenhle příběh, jiného to rozesměje, řekne: „Ježíši, to je laciný.“ atd. Tzn. v tomhle tom musí dát člověk pozor, s kým má tu čest, proto se tyhle věci používají, nebo já je používám až v okamžiku, když třeba to prostředí víc poznáte, kdy poznáte i toho dotyčného a kdy asi nějakým způsobem se snažíte si ho někam dát, na co ten člověk je citlivý, proto mne zajímají i hráči, z jakého prostředí pochází, jestli jsou z rozvedených rodin atd.

Dokážete to poznat už třeba z prvního rozhovoru? Podle toho jaká slova právě používá ten daný hráč, jak se vyjadřuje, co z něho vychází?

Určitě poznáte nějaké racionální myšlení a inteligenci toho kluka, to se dá trošičku nějakým způsobem, neřekl bych rozpoznat, ale asi víte, pak poznáte. Samozřejmě ty otázky jsou i toho typu co ho zajímá. Protože máme tři druhy inteligencí – racionální, emoční a pak ještě duchovní inteligenci a do každé cílí nějaké ty otázky. Ta duchovní inteligence, sportovci samozřejmě toto slovo nemají moc rádi „duchovní“, ale ona je to spíš taková ta inteligence, že toho člověka zajímají takové ty věci mezi nebem a zemí, některé nás přesahují atd.

Jsou to také ty filosofické směry, tak někdo má třeba tu duchovní inteligenci trošičku vyšší, ale neznamená to, že je lepší člověk nebo horší člověk, ale že se nebojíte s ním mluvit na bázi trošičku nějakých východních filosofií nebo spiritualizmu. Ten, kdo tu duchovní inteligenci má nižší, tak na tohle kouká s nadhledem a člověk hned couvne, protože nemůže o tom před ním mluvit, protože by vypadal… hrozně byste se oddálila tomu člověku. Pak je samozřejmě důležité vědět, pro mne důležité vědět, jestli je křtěný, nebo není křtěný, protože vím, že hráči, kteří jsou křtění, tak jsou zase na něco citlivější atd. Tzn. jsou tu určité indicie, které jsem si sestavil a podle nich se snažím právě potom to koučování vést. Takže proto, když na mně chtějí někde na školách nebo sympoziích nějaké návody, tak to absolutně neexistuje, já mohu jen inspirativně říci, jak já pracuji s tím či oním. Včera jsem měl např. dva koučinky a přišli dva vrcholoví sportovci a bylo to tak odlišné, že kdyby někdo seděl za dveřmi a poslouchal, tak si vůbec nedovede možná ani uvědomit, že u těch lidí to byl stejný problém, ale řešil se dvěma odlišnými způsoby, právě z důvodů rozdílů těch dvou jedinců. Protože když se chcete dostat do toho srdíčka, tak si myslím, že ta duchovní a emoční inteligence jsou dva parametry, které musíte brát v potaz. Pokud se chcete dostat do toho rácia, tak tam berete v potaz de facto, když to řeknu ošklivě, IQ toho člověka, abych mu to nějak podal, aby to ve svých možnostech pochopil. To je celé, a proto je to snazší. Proto si myslím, že daleko snáz působíme na to rácio lidí, ale máme daleko větší problémy působit na tu stránku, jak vy jste řekla srdeční nebo emotivní nebo tedy duchovní, na to druhé myšlení a to je to umění.

Je to pro vás výzva, hledat právě ty jednotlivé komunikační kanály, to, co zafunguje?

Určitě, samozřejmě, ale ta hlavní výzva je vždy to, že když vidíte z pozice jakoby zvenčí člověka a vidíte jeho situaci, aby si uvědomil a s pokorou koukal na to, co má, protože často k vám chodí lidé, kteří nemají absolutní důvod být tak psychicky rozsekaní, jak jsou a je to jenom z toho, že člověk hrozně chce to, co nemá, ale absolutně nevnímá, co má. Ta odolnost tím pádem hrozně klesá, protože my pořád toužíme po něčem, co nemáme a vlastně nám takhle utíká každý den, každá hodina tréninku, každý den života a jenom jsme takoví štvanci těchto věcí, takže tady stačí u těchto lidí jenom takové „haló“, zaklepat s ním a toto je pro mne ta výzva, protože já si myslím, že potom ten potenciál těch lidí je takový, že už dál si tu cestu vždy najdou. Ale problém který je, je změnit tu optiku, s kterou oni koukají na ten problém, se kterým za vámi přicházejí.

Mě by zajímalo, jak vy vnímáte jako takovou venkovní motivaci? Není možná někdy lepší člověk, který neustále chodí na různé semináře, různé motivační akce, ale funguje to u něj jenom krátkodobě, aby se spíše zaměřil na to, co je pro něj lepší, než se motivovat do něčeho, co není třeba ta jeho cesta?

Já si myslím, že když už používáme slovo motivace, tak že už je právě něco špatně. My jsme z motivace udělali určitou mantru současné doby „motivuj mě, jak motivuješ?, sednu si a tak mě teda motivuj“ , a to je prostě něco špatně, protože když se zamyslíme nad těmi nejlepšími v jakémkoli oboru, tak ty nikdo nikdy do ničeho nemotivoval a to bylo to, co jsem říkal na začátku, ten energetický zdroj. Když mě něco baví, když mám pro něco vášeň, tak mě nikdo nemusí motivovat, abych to dělal, tzn. když už mne někdo musí do něčeho motivovat, znamená to, že jsem v takovém určitém, já tomu říkám existenciálním vakuu, tzn. jestliže mě někdo musí motivovat, když chodím 8 hodin do nějaké role pracovní, tak mě tam teda motivují. Já pak mám „vztah“ a já musím být motivovaný do vztahu, já chodím na golf, já musím být motivovaný do golfu. A kde je něco, co mě baví, kde je něco, kde je vášeň? A to je problém, který vnímám velmi a připadá mi, že těch lidí přibývá, co se kolem mě pohybují, že vlastně oni do všeho musí být motivováni. A zapomínáme na to, že ty největší věci jsou bez motivace. Vždyť si představte vztah dvou mladých lidí, jestli holka je motivovaná s klukem, že s ním chodí, protože on má nějakou šikovnou kreditku, tak přece kde je, co je to za vztah. A teď si představte, to jsem řekl na začátku, že tedy je úžasné ano, chtít to ego, no není nádherné, když ona tedy miluje kluka, který tu kreditku má? To je to, v uvozovkách, motivační perpetum mobile, tzn. aby to ego bylo uspokojeno, a chápu ty ženy, dámy a vůbec kohokoliv, ale na druhé straně bez té přímé emoční vazby vůči tomu dotyčnému ten vztah trpí. A teď si vemte přátelství mezi dvěma kluky, jestliže to přátelství je na bázi rácia, na bázi jenom motivace, no protože spolu děláme byznys, tak spolu chodíme na pivo, on jeden z nich zkrachuje a přátelství končí, protože to není na bázi těch emotivních vazeb. Myslím si, že to je ta věc, kdy přeceňujeme motivaci a já vnímám, že ta motivace je těch 50, to je to, aby tedy ten kluk měl kreditku, ale pak je tu stejně druhý kanál a to je těch 50, to je ta emotivní vazba vůči tomu člověku, k tomu procesu, chcete-li. Takže v tomhle vnímám tu úžasnou vyváženost, já tomu říkám centralizaci, vlastně aby to bylo mezi tím zabezpečit to ego, což je tedy motivace a ještě aby tam byla ta emoční vazba. A teď si představte, že lidé často chodí do práce z důvodu odměn, ve vztahu jsou z důvodu zase nějakého racionálního, na golf chodí z důvodu racionálního, protože tam chodí ředitel, on musí taky a on je všude de facto otrokem toho rácia, otrokem té motivace. A takoví lidé za vámi často chodí a jsou totálně životem jakoby unavení, zdeptaní a to je to, aspoň já si myslím, to Franklovo existenciální vákuum, oni neví, co s tím. Protože člověk je předurčený archetypálně k tomu mít silnou emoční vazbu, proto je vlastně muž a žena, už jenom z toho důvodu jing a jang a další. A pokud my upřednostňujeme jenom jeden ten pilíř, což je ten pilíř vyzařovací, chcete-li ta motivace, tak potom samozřejmě ten druhý pilíř je, jak se říká uťáplý, je tam ohromná disharmonie v tom člověku a ono chvíli je to krásné, ten pilíř motivační (vyzařovací), ten jde za potěšením. Koupil jsem si nové auto, to je nádhera… ale za 14 dní už ta energie z toho nového auta, za 3 týdny už taková není, za půl roku ho už chcete vyměnit. Kdežto ten druhý pilíř, ten vyzařovací, ten je na bázi radosti – jestliže já miluji hokej a miluji ho i když prohraji, i když vyhraji, i když mi nosí peníze i když mi nenosí peníze. A to samé je v tom partnerství nebo přátelství mezi dvěma kluky. Takže v tomto já vnímám tu rovnováhu v té dualitě, kdy nechci být ten Mesiáš toho, že hlavně to musíš a kašli na peníze a kašli na… nenene, my to ego potřebujeme nasytit, já to nemyslím ošklivě, vůči těm ženám, že hledají podvědomě úspěšné chlapy, kteří je zabezpečí, ale hledejte je, prosím vás, neberte to osobně, pod podmínkou toho, že toho člověka opravdu milujete, ten vztah že tam je. A to samé vnímám i v té profesi. Není přece krásné chtít v té profesi vynikat, mít za ni hodně peněz, ale miluji ten proces? A to jsou Jágrové. Jarda Jágr je přece jasný prototyp. Ten chce neskutečně být úspěšný a chce mít vysoké smlouvy a má své cíle, ale je tam ta úžasná podmínka, že miluje, to mu snad nikdo nemůže odepřít, že miluje ten hokej, ten proces, miluje tu vůni té kabiny, miluje ten koloběh, ten cirkus. Takový byl i Dominik Hašek, a proto měl problém s tím skončit. Vždyť přece kdyby to měli postavené na tom motivačním pilíři, tak když ty smlouvy už jdou dolů, když jim lidé začnou nadávat, tak už to zabal, no tak by se na to vykašlali. Ale oni to milují. To je to samé, jako když ta holka, ta kreditka dojde, no tak jde k jinému. Na druhé straně ale zase, abych tady tedy obhájil i tu druhou pozici, kdyby milovali jen ten hokej a nebyly tam ty touhy po těch úspěších, tak si třeba super zahrají v krajském přeboru. Oni milují hokej, ale nemají tam ten syndrom lovce, toho vítěze, nemají tam ten žraločí syndrom. A tahle vyváženost si myslím, že v současném duálním světě v Evropě je taková ta vnitřně nejzdravější. Protože pokud v těchto rolích, protože v jednom okamžiku máme x rolí, máte roli profesní, osobní – manželky, přítelkyně, máte roli, že chodíte někam. A teď si představte, že ve všech jste takto nastavená, tak cítíte z toho člověka úplně jinou energii než z toho, který je nastavený pouze těmi motivačními aspekty. To poznáte po pěti minutách hovoru, o čem ten člověk mluví, co je jeho těžištěm, já říkám motivačním těžištěm, jestli jsou to ty věci toho ega. A také poznáte a to je krásné, když se bavíte s někým, koho něco vášnivě zajímá, tak jaksi, on – dám příklad – jdete na pivko s někým a ten kluk vám povídá něco o pracovní roli, kde vidíte, že je kvůli penězům a aby zaplatil hypotéky… najednou ale přehodíte (víte, že je vášnivý rybář) na téma ryby a teď se mu rozsvítí oči, ta vášeň tam najednou je a ta energie, povídá a povídá a takové lidi mám rád, protože něco mají, co milují. Ale setkávám se, bohužel čím dál více s lidmi, kteří nemají nic, co vášnivě milují a mají jenom ty motivační věci, oni vypadají zvenčí jako velmi úspěšní, oni jsou úspěšní na bázi ega, oni mají miliony, miliardy možná, ale bohužel na bázi té vášně tam je něco vyprahlého. Takže v tomhle vidím takovou tu vyváženost do současného života, kterou vnímám jako tu pozitivní.

Není to právě ta cesta poznání, pro tyto lidi, kteří vlastně nějakou dobu šli životem právě přes tady to rácio a teď najednou narážejí na to, že jsou až tak dole emočně, že tam opravdu necítí to naplnění, že se nad tím musí nějakým způsobem zamyslet, že třeba vyhledají vás a dostanou další nějaký návod, co s tím? Nebo hledají jinak?

Takhle, jedna věc, já bych chtěl říci, já nevím, co je pravda, já nevím, co je dobře, já to nevím, nechci si na to hrát. Já jsem si sám na sobě plno věcí prožil, měl jsem to štěstí, že jsem si prožil úspěch z peněz, z kariéry a určité věci a sám se sebou jsem si povídal a nějak jsem se z toho vylízal do určité míry, tady jak mě vidíte. Ale pravda je ta, že se na mě v současnosti obracejí i lidé, kteří jsou velice úspěšní na bázi toho ega, dám příklad, byl to naposledy byznysmen, který vydělával měsíčně, ani to nemohu říci, ale najednou po dvou, třech měsících se tak vykašlal na svoji firmu, ta firma šla okamžitě dolů, i manželka, ta byla vlastně první, kdo mě oslovil. Jeho manželka, která povídala: „On se zbláznil, on po něčem toužil 15 let, vymakal to, a teď, když to má, tak se na to vykašlal. Já nevím, co s ním. K psychiatrovi jít nechce, tak ať jde k vám.“ Tak opravdu manžel přišel, no a došlo k tomu klasickému, že on se opravdu hnal za těmi potěšeními, hrozně si vysnil, že ve 30 bude vydělávat tolik, v 35 tolik. Programátor života, že ano, a najednou to bylo, a najednou zjistil, že je prázdný. Najednou zjistil, že má ten dům, má ta auta, ale čekal od toho daleko víc. A teď najednou to otočil a začal chodit a jezdit do Indie, úplný totál opak, všechno by nejradši rozdal, to se ta manželka kvůli tomu asi lekla, takže tady došlo k tomu pohybu vlastně na tom jeho motivačním těžišti, že to šlo od toho a zase na druhou stranu. Aby nemuselo docházet k tomuto výkyvu, si myslím, je důležité si hlídat tenhle ten stav takové nějaké vyváženosti v té dané věci. Ženy, vy chcete být krásné, chcete se líbit, ale chcete mít také emoci v tom, tzn. já myslím, že to je zase to ego, být nějakým způsobem atraktivní, ale na druhé straně bez té emoce to nemá zase také význam, takže jsou věci, které když člověk dělá s vášní, tak přece stojí daleko víc za to, než když je dělá bez vášně, takže ta rovnováha v těchto dvou věcech je podle mne to naplnění takového toho stavu určitého, chce-li možná životního nebo aspoň tedy štěstí v té dané roli.

Někdo, když třeba nemá teď momentálně žádnou vášeň, tak je asi dobré, když se vrátí třeba do dětství, kdy je automatické, že se radujeme, jsme v tom přítomném okamžiku a potom máme nějaké sny, vize a slyšíme od okolí: „ Tohle nedělej“ nebo: „Chci, abys studoval tohle, protože to, tě zabezpečí.“ apod. Tak tam se potom může stát, že člověk má takové ty společenské cíle, když je dosáhne, tak je pak nešťastný.

Protože jsme na dálkové ovládání takové té společnosti a nebo rodičů. Vy jste řekla děti. Dětství je charakteristické z hlediska ontogeneze EEG (našich mozkových vln) právě tím, že dítě je převahu času v alfě, tzn. že je převahu času v přítomnosti, proto se říká, že v každém člověku zůstává kus dítěte a my bychom se měli k němu postupně zase umět vracet. Takže jedna z těch metod je samozřejmě tahle. Druhá z těch situací je, znovu se vracím k tomu uvědomění si, zatřást s tím člověkem. Možná mu to i takto racionálně trošičku popsat, aby si uvědomil sám, na té své životní cestě, kdy jdete dozadu třeba posledních pět let, kdy došlo k nějakému tomu zlomu, že: „Hele, ale necítíš tohle, nepřipadá ti tohle…“ a najedou na to ten člověk přijde sám, protože tito lidé jsou velice inteligentní, tak vy nemusíte rozsáhle nějak jim něco vyprávět. Tady jde jen o to haló, uvědomit si a pochopit, že vlastně bez toho druhého pilíře, bez toho druhého myšlení, pokud ho nevnímám, ignoruji, když je to z dlouhodobého hlediska, že je to záhuba, že je to něco negativního pro něj. Takže i s tímhle tím se to druhé myšlení rozhoří. Ono totiž, aspoň moje zkušenost je ta, že vy nikdy nezahubíte ani jedno, vy nezahubíte dokonale nikdy ani to ego, to byste byla osvícená a nikdo vlastně nezničí to ego úplně, jak se říká, v každém zůstane něco dobrého. Tzn. jde o to přemotat část té energie zase zpátky, protože to jsou spojené nádoby. Když nás ovládá, tak jen vrátit trošičku, tzn. nebojovat proti tomu, to vůbec ne, spíš mluvím o tom, že tito dva by se měli spolu skamarádit, už jsme trochu v alchymii, alchymisté říkají o vnitřním sňatku, tzn. ono opravdu z alchymistického hlediska, možná že je to ten vnitřní sňatek toho našeho vnitřního Adama s tou Evou, ale to už jsme daleko. Jenom chci říci, že se inspiruji i v těchto vědách.

Může to být i propojení pravé a levé mozkové hemisféry?

Určitě, to je na bázi vlastně toho našeho racionálního neboli kvantifikovaného buněčného těla, je to de facto propojení pravé a levé hemisféry, na bázi kabaly, kam máme dospět na tu korunu člověka. A tyto cesty, ať už kabala nebo alchymie, jsou vlastně na bázi, oni tomu říkají sňatek těch vnitřních dvou našich já. Takže asi bychom neměli ignorovat ani tu mužskou, ani tu ženskou v nás.

Když se vlastně dotknu ještě té zásadní změny, pokud k ní člověk skutečně dojde a je třeba v té profesi úspěšné společensky a rozhodne se udělat nějakou tu změnu, já nevím, třeba je to úspěšný manažer a bavilo by ho prodávat květiny, tak vlastně to chce obrovskou odvahu…

To jednoznačně, ale musí to být tedy, chce to obrovský impuls asi emoční, musí ho něco vnitřního táhnout.

To, že odhalil to, co chtěl dělat vždy…

Ano správně, tím chci říci, že ten motivační ekvalizér se může i měnit, pohybuje se. On ho může mít vyvážený, ale najednou je velmi úspěšný, tak ho pohltí třeba ta strana toho ega, on si najednou o sobě začne myslet, říkáme tomu „syndrom hvězdy“ nebo „manažerská puberta“ a zase naopak víte, že člověk se často změní, když projde nějakým ošklivým obdobím, tzn. naskočí u něj znovu pokora. Ten ekvalizér se v nás hýbe, máte pravdu, že může během naší životní cesty dojít k tomu, že najednou objevíme něco, že jsme ani do určitého věku nevěděli, že nás může extrémně bavit a najednou se to otevře. A to je myslím si úžasné štěstí a double štěstí je, když se tím můžete živit.

Vy jste tady zmínil to ego. Co si vlastně myslíte o okolí, které v tu chvilku asi řeší člověk v takové situaci. Jak vy pracujete právě s hráči, kteří jsou třeba pod tlakem právě toho, já nevím, je třeba důležitý zápas a teď co se ode mě očekává, že musím podat ten skvělý výkon, jsou ve stresu a to jim tím pádem brání být v té alfě nebo být ve flow?

Ano, to je ta psychická entropie. Tak já tady pracuji s tzv. odosobněním, tzn. jestliže nějaký strach jako máme z něčeho, tak vždy jako s tím člověkem hovořím na bázi toho, kdo to ten strach vlastně je? A začínáte mluvit: „Jsi to ty? Je to okolí, nebo co to je?“ Snažím se ho donutit, aby poznával sám sebe daleko více, aby si uvědomoval, kdy ty myšlenky obav a strachu přicházejí, v jaký okamžik. Ten druhý krok je takový až pro někoho možná směšný. Já chci od toho dotyčného, aby si ho pojmenoval, ten strach.

Kamarádka má takto Karla…

Ano, vidíte, jeden vrcholový sportovec se jmenoval David a ten si dal Goliáše. A teď povídám: „No vida, tak si s tím Goliášem pojď povídat.“ A teď používáte tzv. Selftalking – samomluvu – tzn. „Co jsi mi přinesl? Co ode mne chceš?“ Co tím chci říci? Chci tím říci, že strach, krizová situace, je ohromná energie. Když se zamyslíte vůbec nad historií lidstva nebo vrcholového sportu, tak vždy ta největší překvapení byla na podkladě toho, že to byla nějaká krizovka, o tom se lidé baví. Prohráváte 3:0 před koncem a vy ten zápas otočíte, dánští fotbalisté jeli na ME z pláže, protože se tenkrát rozpadla Jugoslávie, která byla kvalifikovaná, tak postoupili Dánové a oni to vyhráli. To jsou věci, které si lidé pamatují. Krizová situace je ohromná energie. Problém, který tu je, že ten dotyčný mu dává minusový náboj. A to jsou ty obavy, strachy, hrozba. Ale ta energie sama o sobě je stejná, problémem je ten můj postoj k té energii, respektive k té situaci. Je negativní a já se učím a učím ty kluky, jaksi spřátelit se, skamarádit se s tou situací, skamarádit se se strachem, tzn. nejdříve si ho pojmenovat, pak si s ním povídáme a pak ho vlastně vítáme. Když bych vám dal přečíst SMS před Londýnem, kterou mi poslal nejmenovaný sportovec, tak jsem se musel až smát, protože on mi píše: „No pět minut před startem jsem se bál, že Goliáš už nepřijde, ale naštěstí přišel.“ Takže konečný efekt byla ten, že vlastně milujte tu krizovou situaci, ne proti ní bojovat, nejít proti ní, ale nějakým způsobem se učit ji tlumit. Ne, já říkám: „Buď rád, že ji máš, to je energie a ta ti jde pomoci a teď jenom měníte to minusové v plusové napětí. V tomhle tom jsem trochu kontroverzní vůči psychologům, kteří pracují proti strachu. Já proti němu nepracuji, já se chci se strachem skamarádit. Vycházím ze života, že vlastně když mi je někdo nesympatický, tak mám dvě možnosti. Buď mě bude celou dobu štvát, kdykoli ho potkám, nebo se tedy zamyslím nad tím, jestli tedy na tom člověku není také něco dobrého, jestli bych s ním neměl promluvit a najednou s ním dvakrát jdete na kafe a řeknete si, hele on to takový kretén není, on je docela normální a vy zjistíte, že jste ho měl jen špatně zaškatulkovaného. Takže takhle se snažím pracovat i s tím strachem.

Ono se také říká, že když proti něčemu bojujeme, tak to posilujeme.

Určitě, jednoznačně, to říkala už Matka Tereza: „Nebojujme proti válce, ale neválčeme.“ Tzn. u jakékoliv reklamy proti drogám, a teď na to už psychologové přicházejí, je velký otazník nad tím, jestli reklamy tohoto typu vlastně nepodporují naopak, že si to každý chce vyzkoušet.

Já tady naváži zase opět Jaromíra Jágra, jak jste tady zmínil, že vlastně sportovci nemají úplně rádi ta duchovní témata. Naopak s Jaromírem jste si tady v tom naopak hodně sedli, prý jste si povídali o vesmíru i o Bohu. Je to tak?

Tak Jarda když se vrátím k té duchovní inteligenci, ten ji měl od dětství vysokou, protože ho zajímaly záhady, ufologie, jeho zajímal Däniken, ty první knížky. Když jsem ho poznal v jeho 17 letech, tak to bylo to, co ho zajímalo, rád o tom mluvil, rád se bavil o věcech, které přesahují člověka, o konečnosti vesmíru, Einstein, Nikola Tesla. Když jsme byli tenkrát poprvé u Niagarských vodopádů, které elektrifikoval Nikola Tesla, je tam i jeho socha, tak ho hrozně bavil ten příběh a pak jsme hledali, jak on to zkoušel, jak nechal zmizet loď, křižník…a to ho hrozně bavilo. Takže na něm člověk viděl od dětství, že k tomuto tíhnul, a právě proto ty rozhovory a myslím si, že to vyústilo tím jeho křtem, kde se vlastně nechal pokřtít a to nebylo tak, že já bych ho k tomu provokoval, vůbec ne. My jsme si v tomhle tom souzněli, protože já jsem taky od dětství, možná díky tátovi, možná přirozeně, taky měl rád záhady a vždy mě zajímalo, proč se to tak děje. Ne jak, ale proč, ne jak, ne jenom popis, ale také ten důvod, ta podstata. Takže v tomhle jsme si byli blízcí. A je pravda, jak jsme spolu létali, hodně cest, tak tohle to bylo častým tématem v letadle a také je zvláštní, že tam v tom vzduchu máte možná k těmto věcem trošku větší pokoru, protože vidíte tu Zemi pod sebou, vidíte zakřivení Země a všechno a nekonečnost vlastně nad vámi a možná to evokuje k takovým těm rozjímáním tohoto typu.

Je potom možná i jednodušší spolupráce s člověkem, který si uvědomuje takový ten šestý smysl, jakousi neviditelnou sílu, která ho podporuje a vědomě ji využívá a možná mu pomáhá k těm skvělým výkonům?

Víte, já si myslím, že právě ta duchovní inteligence a její velikost, nebo chcete-li nějaké to IQ, EQ, tak stav té duchovní inteligence je to, co lidi sbližuje nebo odděluje. Tzn. já jsem přesvědčený o tom, že ne tak IQ, berte to obecně, myslím si, že není až takovým problémem aby si popovídali lidé, kteří mají třeba odlišné IQ, ale ta duchovní inteligence. Dokonce kdysi v Tibetu když se chtěli dva lidé vzít, tak šli za tím lámou a ten láma na podkladě určitých pětiminutových, desetiminutových rozhovorů s tou nevěstou a s tím ženichem nakonec doporučil nebo nedoporučil ten sňatek. Bylo to jen doporučení. To bylo právě na bázi té duchovní inteligence, protože oni jsou si velmi vědomi toho, že jestliže se ta duchovní inteligence velmi rozchází, tak do budoucna je to velmi časovaný problém toho vztahu, který je v začátku na bázi poblouznění, toho erosu.

A oni říkají: „Nezapomeňte, že jednou si budete také jen povídat“. A duchovní inteligence je také něco takového. A ono to vnímáte i v byznysu, i v kabině, i mezi hráči vnímáte, jak se sdružují k sobě lidé, kteří mají podobný vztah k penězům, podobný vztah k tomu duchovnu atd., jestli ta duchovní inteligence je příliš od sebe, tak ti lidé do budoucna mají určité problémy, nebo je tam potencionální možnost toho, že si nebudou rozumět.

Můžeme na závěr našeho povídání ještě shrnout, jak by vlastně měla vypadat mysl vítěze? Co můžeme udělat a v sobě nějakým způsobem podporovat, abychom se přiblížili nějakému tomu svému vlastnímu vnitřnímu ideálu?

Já nechci vypadat, že to vím, já to nevím, já jenom vím, jak vypadá moje mysl a snažím se nějakým způsobem u svých hráčů nebo svěřenců, ať už v byznysu nebo ve vrcholovém sportu, najít právě tu pomyslnou rovnováhu, tzn. ten můj mentální koučink vede k tomu, abych co nejvíce toho člověka energetizoval, ale na bázi centralizace. Chtěj co největší cíle. Chtěj co největší atributy té dané role, té dané pozice. Pokud zjišťuji po určitém povídání, že ten člověk má příliš velké cíle, ale malou emoční vazbu, pracuji v tom mentálním koučinku na zvýšení emoční vazby. Pokud naopak je výborná emoční vazba, ale dotyčný je málo cílevědomý, pracujete zase na zvýšení těch cílů, respektive na tom egu. Takže záleží jak s kým, ale v takovém objektivním nebo nějakém průměrném hledisku lze říci, že mi jde o tu centralizaci a energetizaci, napnutí na obě strany. Takže když s někým pracujete dlouhodobě, tak mu zvyšujete ty cíle a zvyšujete i tu emoční vazbu, aby nedošlo k tomu vychýlení té pomyslné nuly.

A kdybyste teď měl říci v rámci svých zkušeností, které jste nasbíral ve sportu a toho, že vás baví filosofie a psychologie. Co vás z toho všeho poznání nejvíc dostalo do kolen? Co vás fascinuje?

To je hrozně těžký takhle, to jste mě zaskočila. Víte, mě fascinuje tolik věcí, že já úplně ani se neodvážím jednu vypíchnout.

Klidně více.

Mě fascinuje vůbec život, mě fascinuje vůbec smysl života, smysl našeho tady pozemského, tady je mravenečků v nekonečnosti toho vesmíru, kdo tu hru vlastně rozehrál, tzn. jsou to takové ty myšlenky té ohromné pokory k něčemu, co nás přesahuje a hrozně na to člověk chce přijít, takže to hledá zase vevnitř a v historii a v sobě, takže pozorování sama sebe, svých reakcí vnitřku a vlastně každodenní nějaké malé poznání, z toho mám vždy radost. Vždy když jdu spát, tak si tak nějak projíždím ten den, a vždy když tam nějaké to malé poznání nastalo, tak mám hrozně dobrý pocit a když naopak tam není, tak si myslím, že jsem ten den hrozně proflákal.

Mariane, já vám mnohokrát děkuji za to, že jste si na nás udělal čas, poskytl spoustu zajímavých inspirativních názorů a přeji, aby se vám dnes podařilo vyhrát nad Plzní.

Děkuji za pozvání.

Veškerý obsah je chráněn autorským zákonem.